Canjtarrijan

Ještě večer jsme se vzdálili od Costa del Plomo a zamířili po Áčkový silnici k doporučené pláži Cantarrijan. Protože ale docela silně foukalo, sjeli jsme na menší pobřežní silnici a sledovali serpentiny podél pobřeží. I tak se ale Sojka dost křečovitě držela sedačky a doufala, že busíka nic neodfoukne...Tak se stalo to, že jsme se ráno neprobudili na pláži, ale kdesi na parkovišti před Almuniecar. Vítr přes noc moc nepolevil, ale za dne už to vypadalo veseleji.

Pláž Cantarrijan nám byla doporučena, že se tam dá vlézt na druhou a na třetí osamocenou plážičku, kde zas tak nefouká a hlavně že se tam skály dost prohřejí a i teď tam bude docela příjemná koupačka. Údolí je tam dost zelené a slibuje i dřevo na případné ohníčky. Vjezd z hlavní silnice bývá prý pře léto zavřený závorou (podle závory se taky pozná, že už jste u správné pláže...cedule od Almuniecaru není viditelná), v zimě je možné sjet až dolů na parkoviště. Na pláži je totiž kavárna, kam na oběd zajíždí dost místních lidí...a mají tu i wifi.

Fouká ale tak mocně, že na koupání to stejně moc nevypadá. Hrátkám s obřími vlnami ale odolat nemůžeme. Sundaváme boty, kasáme nohavice a prcháme před vlnou. Nevěřili byste, jaká je to mocná síla taková půlmetrová vlna :-D My tomu taky nevěřili dokud Kubovi nepřistál na noze šutrák. Hráli jsme si s vlnami až do první krve.. Bylo nám řečeno, že skála po levé straně se dá přelézt a dostaneme se tak na druhou pláž. No, vlny jsou mrchy a vůbec nejde poznat, která vás zaleje úplně, a která jen blbě vypadá. Kubu tu při obíhání dost zalilo, byl prostě pomalej :-D a když naše počínání uviděl pán stojící opodál, šel nám se smíchem ukázat jak na to... Hey! There is a small cave! Ajo! Vychytat správnou chvilku a skočit do malé jeskyně a proplazit se na druhou stranu. Jak jednoduchý a jde to i za sucha! Druhá pláž je i s travičkou a velikostí se rovná té prvé. A pak za kopečkem ještě jedna soukromá plážička... To je dobré vědět ;-)

No prostě konečně flákačka na pláži. Jen kdyby tak nefoukalo. I když tohle má taky něco do sebe. Vlny jsou mocné a člověk se vydrží dívat nekonečně dlouho na vodu tříštící se o skálu, jak zpěněná voda lochtá písčité pobřeží a poslouchat zvuk převalujících se kamenů. Je to něco strašně uklidňujícího a přitom to docela budí v člověku respekt, když vidí jak k němu míří metrový kolos vody, který se pomalu zvedá výš a výš a pak se líně s ohlušujícím prásknutím převalí a plácne sebou o dno.


Mája

Sojka - Marijánka

Kuba

Simba

Sherpa