Caminito del Rey

Camnito del Rey – Cesta králů – stezka po úzkým dnes rozpadlým chodníčku v kolmé stěně soutěsky, která byla vybudována někdy v 19. století, aby se dal spravovat akvadukt ženoucí vodu z přehrady (ze tří přehrad) do elektrárny v El Choro. Taky se tomu tady říká Stezka smrti, protože tu pár lezců spadlo, když se chtělo projít po drolícím se betonovém chodníčku, kde je občas jen zrezivělá traverza a někde ani to ne. Taková zajímavá nezajištěná ferrata...

Chtěla jsem vidět aspoň začátek té soutěsky, tak jsem před odjezdem googlila, kde to přesně je. A jaké to bylo překvapení, když jsem zjistila, že stezka byla docela nedávno (v roce 2015) opravená a je možné si ji projít. Tak to je super! Nebo vlastně ne? No je to trochu rozpačitý... Protože teď je to turistická bomba... Vstupenky se musejí koupit minimálně měsíc předem, raději ještě dřív. Na každou půlhodinu je volných 60 vstupenek! Takže si každý dovede představit, jaká je to masovka... Navíc lístky jsou už od listopadu vyprodané, takže to, že jsme se přece jen vydali ke Caminito je jen čistě ze zvědavosti nejde-li se tam přece jen nějak dostat. K tomu je teď nově stezka průchozí jen jednosměrně ze severu na jih...

Z naší večerní procházky víme, že vstupní brána je od parkoviště, kde spíme, asi 2 km a první vstup je buď v 8 nebo v 9 hodin ráno (to si Sojka prostě nepamatuje no..). Takže si do batůžku balíme knížku a svačinu a jdeme zkusit štěstí na osmou. Třeba když tam budeme včas ještě před prvním vstupem budeme mít štěstí. Nikde nikdo, pomalu se rozednívá, jen sekuriťák nás zdraví z budky. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Postupně se začínají trousit lidé. Samí Španělé, takže z jejich rozhovoru nejsme nikterak moudří. Už je nás tu tak 20 a když přichází další rodinka, pán v kšiltovce se ujímá organizace a posílá je nakonec pomyslné fronty v jejímž čele jsme my. Ha, otvíračka bude, už tu jsou i „průvodci“ a dělaj na nás ramena, jak jsou důležití :-D Něco na nás žbleptaj a my vůbec nevíme co. Ale lidi nás strkají před sebou, že ať jdeme, že jsme tu byli první. No tak jo, nikdo z těch 20 čekajících lidí neměl lístek a zkoušeli štěstí jako my. A všichni jsme se tam dostali v pohodě :-D Jdeme na Caminito del Rey, jupí!

Vlastně je to škoda, že je to tak opravený. Asi to trochu ztrácí to kouzlo dnes už nepřístupný divoký soutěsky. Teď se sem dostane úplně každý. Jsem ráda, že jsme to mohli projít, protože to je prostě dílo, ale kdyby z toho neudělali chodník pro kdekoho, ale jen ferratu (zabezpečenou ferratu), bylo by to mnohem lepší... Ale jaký to jsou paradoxy, že jsme nasyceni zážitkem ze soutěsky víc, než ze včerejší španělské mastné kuchyně a to za stejnou cenu?! :-D A ještě jsme potkali orli a supi.. aspoň si to myslíme.

Zpátky k busíku nás svezl autobus. Všude už bylo spoustu lidí ženoucích se k atrakci. To znamenám že je na čase zase zvednout kotvy a posunout se dál. Vybíráme „kochací“ silnici skrz krasovou krajinu porostlou olivovníky kam oko dohlédne. Koupit olej přímo od farmáře? To by bylo super! Zajíždíme proto k první farmě, kterou potkáváme. Hromady oliv. Koukáme, jak se třídí a pomáháme vysejpat další vozík. Do láhvi to tady ale netočí, lejou olej rovnou do kamionu.. A zajímalo by mě, co se s těma olivama musí všechno udělat, aby byly tak dobrý a jedlý, protože oliva přímo ze stromku je neuvěřitelně hnusná!

Rozveseleni prožitými zážitky zastavujeme stopařům – poutníkům z Německa, kteří jdou z Málagy do Santiaga de Compostela. Náš Navigátor nezklame a aniž bychom mu něco říkali, automaticky nás vede do úzkých uliček centra Antequery, kde chtějí poutníci vysadit. Taky nás neomylně vede k supermarketu (asi něco jako Makro), kde je všechno strašně levné, takže dokupujeme zásoby oliv a oleje a vína a pak už míříme do Santa Fé.

 


Mája

Sojka - Marijánka

Kuba

Simba

Sherpa