Cestou necestou domů

13. 11. 2014 - Od jeskyně na Plzeň, vávro, na Plzeň!

Kolektivně jsme na té oné pláži u Manavgatu zhodnotili, že motor nám sice klape, ale že to klidně může vydržet, že stejně nevíme, co to je no a tak jsme vyrazili a postupně jsme si my z modrého busíka postupně zvykali na jeho čím dál tím míň zdravej zvuk. Jeli jsme přes 300 km zhruba podél pobřeží na západ kolem Antalye, minuli jsme všechny toužené památky a v podvečer zakotvili na vyhlášené Patara Beach, na místě kde sladká řeka ústila do slaného moře. Vyhlášená nevyhlášená, i tady byly skvělý záplavy odpadků. Moc se nám to tam nezdálo na spaní, mimoto už tam jedna obytná dodávka stála, ale než jsme se stihli s busíkama otočit, ťukal nám na okno její majitel. Němec od Hannoveru, narozený v Československu u České Lípy, ohadem tak pětašedesát s přítelkyní Rakušankou. Nedaleko prý už 15 let vlastní dům a je teď v důchodu, tak si tak střídá turecké azurové pobřeží s Německem. Poradil nám ale, že tu klidně zůstat můžeme, protože oni co nevidět odjedou. Sice to bylo takové legrační setkání, ale moc milé. Až na to, že by nás potěšilo, kdyby alespoň v Německu zaregistrovali, že Česko a Slovensko už netvoří jeden stát (naproti tomu geograficky i kulturně vzdálenějším Turkům to člověk odpustí lehce). Ale to je možná jen taková naše malá nacionalistická libůstka :)) Opodál si svůj stan rozbili dva volnomyšlenkářští Turci, mladá holka a starší maličkatý chlapík s plnovousem, žijící už přes dvacet let v Indii. Tak jsme se k nim za tmy připojili, nechali se pohostit kafem a na oplátku upekli na ohni kaštany. Nechali jsme na sebe dýchnout rozevlátostí a ulehli ke spánku.

14. 11. 2014 - Kamarádi do deště

Už v noci nás budili dva kamarádi – déšť a vítr, kteří nás provázeli skoro celý další den. Sojce nebylo moc dobře, tak jsme uháněli, co to šlo směrem na Izmir. Všechny tyhle důvody zapříčinily, že jsme opět vynechali všechny památky a zastávky, což se nelíbilo modrýmu busíkovi, tak si ještě k tomu burácejícímu motoru vymyslel, že má špatný ložisko v kole. No tak jsme nechali Sojku spát v kufru, přehodili přes busíky plachtu a v tom vichru a dešti jsme sundali kolečko a zkoumali (kluci zkoumali a Mája je krmila čokoládou). Vyzkoumali jsme suchý a zrezlý ložisko, ale postačilo ho pořádně očistit a proložit tučnou vrstvou vazelíny. V mezičase velmi blízko u nás zastavil ohromnej kamion s cisternou a nechal běžet motor – my si řikáme: „..no skvělý, to nám tu ještě scházelo“, ale z kabiny po chvíli vyskočil postarší mužíček se starym digitálnim foťákem v ruce a ptal se jestli nepotřebujem pomoct a pak nám už hrdě ukazoval na tom foťáčku, že on TAKY má BUSÍKA! A krásnýho – červenýho :) Busaři se prostě nezapřou, žejo. Hned potom zas odfrčel a my jsme už taky všechno kvapem seskládali a mírně provlhlí pokračovali dál. Do Izmiru jsme dorazili večer a jako správný bezdomovci jsme nejdřív děsně dlouho hledali parkování a pak se plahočili po městě s tabletem v ruce a hledali nějakej podnik s wifi. Tentokrát to teda bylo dost na dlouho a tak náš poslední příspěvek na webu byl vpravdě hrdinským činem :) Kavárnu jsme ale po několika neúspěšných pokusech našli skvělou – evropského stylu, což nás v tu chvíli moc potěšilo. Spaní jsme pak uprostřed města našli u parkoviště tiráků, kde si na nás pořád chodili svítit místní hlídači – ale na nic jinýho už nebyla síla.

15. 11. 2014 - Měšťáčci v Izmiru a Sýkorky na niti

Hned zrána jsme vyrazili na místní tržiště, kvůli kterému jsme se zdrželi přes noc a ve velkém nakupovali poslední turecký dobroty a náklad dárků. Pak už jsme chvátali, co to šlo, abychom dovezli Modrýho do Řecka, aby ho opravili. Přeci jen jsme nechtěli znova zkejsnout v Turecku (ač sanayinů maj dost), páč přecejen jsou s těma autama na hranicích dost prudiči, když ho má člověk zapsaný v pasu, takže Evropská unie nás vábila dost silně. Zvládli jsme ještě krásnou zastávku v olivovym háji, když najednou busík trošku ztratil výkon a začal kouřit, tak jsme zaveleli, že pojede na laně, aby to do Řecka zvlád. A tu se rýsuje skvělá etapa našeho cestování s nulovou spotřebou – na laně jsme ujeli 250 kilometrů! Sice ještě v jednom dost kopcovatym místě, na trajekt přes Dardanely v Canakkale a na Tureckejch hranicích jsme to ještě museli vyfunět sami, ale zážitek to byl dobrodružnej. Jen jediná nevýhoda je, že u toho busík netopí, tak se musí člověk přioblíknout... Sice nám Turci ještě trošku zavařili na hranicích, protože jsme se jim nějak znelíbili (potom co šedej busík projel v pohodě) a odstavili si nás k prohlídce a pak i nasměrovali zpět do ohromný haly, kde kolem buse jezdil monstrózní scanner. Sice nic nenašli, ale motor už v tu chvíli dost hopsal a kouřil a jel jen na jedničku... I to jsme ale nakonec přežili a Řekové už po nás naštěstí nic nechtěli. A tak jsme se vopravdu asi ve 3 ráno octli i se psem v EU! Neuvěřitelný! No na spací místo nás Šedák zas vodtáhl a pak jsme sborově umřeli :)

16. 11. 2014 - Blaženě v EU a Tour de Servis

Zapřáhli jsme kačera a že jako jedem hledat autoopravnu. A tak si tak jedem, načež se nám do vysílačky ozve Kubajs, jestli vono nebude problém, že jsme v křesťanský zemi a je neděle (my teda spíš předtim moc nevěděli, co je za den v týdnu). Takže jsme ale následně zjistili, že v křesťanskym a předevšim Řecku to problém fakt je, tak jsme dojeli až do Alexandropole, odstavili Modráka, dali si čaj a pak vyrazili na průzkum města, abychom už zítra jeli najisto. Několik dílen jsme našli, pečlivě je zanesli do GPS a pak jsme blaženě zasedli do Art kavárny, kde jsme se po dlouhý době cejtili jako v Evropě. Což taky koneckonců byla pravda.

17. 11. 2014 - „Small Katastrof"

Hned zrána jsme už zkušeně zapřáhli busíky za sebe a vydali se dle našeho itineráře k opravně číslo 1. Byl to malej krámek, kde opravovali čerpadla Bosh – a my tak trochu doufali, že to bude jen tim čerpadlem. Týpci se na to hned koukli a zdálo se, že tomu hověj a hlavně jeden z nich mluvil trochu anglicky. Hned ale přišli, že to bude horší problém, pořád nadávali na turecký mechaniky, že s nima „turist“ maj vždycky problém a pak nás odvezli k příbuznýmu s velkou dílnou, kde nám pověděli, že se na to musej mrknout jestli to bude jen „small katastrof“ nebo „big katastrof“ ale že stejnak to celý bude stát tak 450-500 €. No my čekali venku pár hodin než zjistili, že je to teda jen „small katastrof“, ale že musej vodvézt celou hlavu na přebroušení, že kromě vačkový hřídele jsou polámaný i ventily a tak.. Sranda :) Poslali nás domů, ať přijedem zas zítra ráno v 9 a my se jen děsili na jak dlouho to bude a kolik nás to bude stát. Řekové maj totiž vážně legrační pracovní morálku – pracujou od 9 do 4, samý kafíčko a pauzička a víc ani ťuk. My se ale vlastně docela rádi odebrali na gyros a do naší oblíbený Art kavárny a pak na naše místo k móři, kde osádka modrýho buse poprvé využila stan.

18. 11. 2014 - Busík zase frčí

Ráno jsme dorazili kolem desátý k opravně, busík tam naštěstí byl, ale nikdo nám nerozuměl a nikdo nic nevěděl. Nechtěli jsme v týhle zemi na nich spěchat a vydali se k nedalekým lázním, že si uděláme dobře. No bohužel jsme to zas zakřikli, protože lázně byli v dost špatnym stavu (ač propagační materiály měli na křídovym papíře v několika jazycích a skvěle to případnejm hostům vychvalovali) a jejich správce mě provedl celym podnikem, aby mi ukázal co tam maj – měli tam jen dost hnusný vany pro jednoho člověka v takovejch kamrlíkách, že si tam jeden lehne na 20 minut do léčivý vody, dá jim 5 € a jde zas domu. To jsme si úplně nepředstavovali, tak jsme dlouze pojedli, poflákali se a když nás z našeho místečka vyhnalo stádo koz, vrátili jsme se radši k servisu. Tam už byl busík nastartovanej, teklo z něj spoustu vody, pořádně ho tůrovali, že to jako tlakujou a tak něco. Po chvilce běhání a utahování nám ohlásili, že je hotovo a že se jde platit. Takže jsme jim nechali bez dokladu 570 € a trošku poplakali – v česku by nás celej novej motor vyšel tak na 5000 Kč... Ale nic nás už nedrželo, poděkovali jsme a upalovali na sever do Bulharska, kde jsme to večer zapíchli u solární elektrárny v bažině. Ještě cestou zas něco v motoru začlo rachtat – jakejsi nedůležitej kryt, jak se zjistilo – nám už ale z toho začínalo  trošku šplouchat na maják („To už snad není možný!!!“)

19. 11. 2014 - Já chci žít NON-STOP

Busík nám opět připravil nepříjemnost, sice nastartoval ale za minutu zničehonic zhas‘ a pak už nechytl. Kubajs se Simbou se v tom museli chvilku hrabat (kopat do startéru a tak), než to se sytičem chytlo... Tak jsme už pak na nic nečekali a že jedem, co to dá. No nakonec jsme z půlky Bulharska ten den přejeli CELÝ Rumunsko a spali až u Szegedu v Maďarsku jen s drobnou přestávkou na uvaření večeře. Měli jsme už ale těch závad plný kecky a domů už to bylo „tak blízko“ :)

20. 11. 2014 - Magyarország a šplouchy šplouchy kapr žere mouchy

Rozbití jsme se po nedlouhém spánku probrali, opět poštelovali nestartujícího busíka a namířili si to do Györu do termálů. Nejdříve jsme radostně mávali na každýho českýho kamioňáka, v lázních už ale trůnila početná slovenská i česká komunita, takže jsme pomalu začínali chápat, že jsme doma. Že to bylo zvykání pomalý dokazuje, že když jsme čekali ve frontě u pokladny v lázních, počesku jsme se čílili „co sakra trvá tak dlouho na tom prodat jednu vstupenku“ no a když jsme přišli na řadu, maďarská pokladní na naší anglickou otázku podezřele nerudně odpověděla: „Ja môžem aj po slovensky“... :) Lázně byly ale skvělej balzám, kterej nás tak krásně uvolnil, že jsme pak usínali skoro za chůze. Stejně jsme ale vyrazili do centra do hospody. Narazili jsme na hospodu s prozaickým názvem „Hrabal“, kde vařili česká jídla a točili Postřižinské :) Českou kuchyni a pivo jsme si ale ještě nedopřáli a zapluli do příjemný hospůdky vyzdobenou všemožnym haraburdim s nádechem pražský Vzorkovny, kde jsme se dohadovali s místníma mladíkama o Slovácích a laické historii. Místní pivo jsme ještě proložili místním kebabem (už se nám stýskalo po Turecku) a večer usnuli na parkovišti u lázní.

Série budovatelská:

21. 11. 2014 - Roníme krokodýlí slzy a rovnou do Drahňovic, ne

No a poslední ráno naší výpravy už nezbývalo než se rozloučit s cizími zeměmi a zamířit na pivo do Drahňovic :) Ještě jsme využili lázeňské pohostinství na jejich toaletách, poradili postaršímu páru z Brna, kde že sakra ty lázně jsou a jeli jsme. Nutno říci, že už na Slovensku jsem byla dojatá jako krokodýl a o nic míň po chvilce v Čechách. Je to hodně zvláštní. Člověk si tam venku žije jen tu svou přítomnost v danou chvíli na danym místě a všechno kolem vypne. Doma ale všichni ostatní žijou svým normálnim životem a na toho navrátivšího se cestovatele koukaj podobnejma očima, jako když odjel. V nás je ale spousta jinýho :) A taky jsme si dost zvykli být pořád někde „daleko“ a v pohybu a pořád něco poznávat a řešit situace v cizí kultuře/zemi/jazyce. Když ale kolem sebe člověk najednou zase vidí český nápisy a lidi a pak i lidi a místa co zná a se všema mluví stejnou řečí – je to moc příjemný a takový silný. Radostně troubící jsme dojeli k hospodě v Drahňovicích a moc rádi se shledali s Džuzbou, Tondou, Aničkou a Eliškou... Noc jsme strávili ve Šternberku – aby toho nebylo najednou nějak moc :)

22. 11. 2014 - Dobytí Prahy

Kuba nás opustil hned brzo zrána kvůli jeskyňářskýmu cvičení. Mája, Simba a Sojka ještě zašli na snídani k Aničce a pak se rozloučili i se Sojkou. Ještě jsme umyli naše zapůjčený lodě – a hlavně busíka, zašli na oběd a počkali na Honzu, co zběsile uháněl v zelenym busíku ze Sicílie. I s ním jsme se odpoledne shledali a pak už opravdu zamířili ku Praze.Takže: Ahoj, domove!

Mája


Mája

Sojka - Marijánka

Kuba

Simba

Sherpa