20.10.2014 - Odloučení

Šedý Busík

Tak jsme se po dlouhé cestě rozdělili. My jsme se vydali do Tbilisi, odkud chceme zamířit do skalního městečka Davit Gareja. 
První kilometry bez druhého busika jsou smutné, ale alespoň se můžeme těšit na shledání a různé zážitky, které si budeme moci vyprávět. 
Naše cesta je ve znamení silného větru a frekventované silnice, ze které se snažíme odbočit na spaní, až se nám to nakonec daří a sjizdime do vesnice, kde nefouka tak jako na silnici, ale stejně to busikem hezky houpe celou noc. K ránu vítr ustal a vystřídal ho mráz. Ze spacaku vylezame až když je venku +5. Ted je krátce po poledni a sedíme v celkem příjemné restauraci nedaleko centra Tbilisi. Mají tu WiFi a nerve tu hudba na plné koule. Jo a mají obrázkový jídelní lístek, takže jdeme na jistotu a objednavame to co jsme ještě neměli. Turistické info je v centru na náměstí s vysokým sloupem na kterém je zlatý sv.Jiří (svatý Jiří na obrázku, picha hada do ocásku). Mají hodně mapicek a letacku v angličtině, takže pohoda. 
Město určitě stojí za zhlédnutí, hromada opravdu starých památek v kontrastu se super moderními budovami, mosty a lanovkami. Toceny kozel skoro všude a hlavně vinoteka snad v každé ulici.
Jdeme hledat kavárnu a prihlasime se z další WiFi.
 
Kuba
 
Tak jsme přemýšleli, jak je to možné, že celá Gruzie je křesťanská a my se poblíž Tusheti ocitneme v muslimské vesnici (vesnice nad Akhmeti). A tak zjišťujeme, co jsou zač Čečenci - prý tu mají žít v zapadlých Kavkazskych udolich. A dočetli jsme se zajímavé věci: že to jsou převážně muslimové (sunnité) a v současnosti tihle uprchlí Čečenci putují do Syrie, aby bojovali za Islámský stát. Taky jsme zjistili, ze v Akhmetskych lesích je ukrytá Pankinska soutěska, kde se prý tihle Čečenci sdružující v teroristickou organizaci bojující proti Rusku...
 
Z Tbilisi naše cesta vede přes industriální město Rustavi. Vítají nás zasedle komíny a řady paneláků. Tohle město vyrostlo fakt 'na zeleném drnu' - město bez historie, bez pořádaného centra, město sloužící snad jako 'ubytovna' pro dělníky z Tbilisi a pro pracovníky místní cementárny a ostrahu z Rustavske věznice.
 GPS nás provádí lehkým offrodem skrz cementárnu a před námi se rozprostírá polopoušť. No fakt - duny porostlé křupavou trávou, kde není tráva jsou barevné hlíny a písky. Cedule s nakresleným klášterem nás přivádí ke skalnímu městečku. Davit Gareja  to není, jak nás ujišťuje mnich v černé tunice. Přestože mám kalhoty i zahalená ramena, navléká mě do fesne růžove sukně pod kolena a teprve pak mohu vejít do skalního kostela. Všude ticho, na stěnách fresky.
Davit Gareja je skalní klášter. Je to pěkné, ale víc nás asi zaujala ta barevná prázdná krajina. Cesta ke klášteru vede podél ázerbájdžánské hranice. Ostře střežené. Proto bylo asi celkem odvážné najít si místo na spaní na krásné duně s výhledem na skalní městečko kousek od hranic. Naší večerní pohodu přerušili pohraničníci. Asi by nás tam i nechali,ale příkaz shora zněl jasne - spát můžete az 3 km od hranice. Takže si sbalte svých pár švestek a sypejte si to z dohledu našich strážních věží!
 
Sojka
 
 

Modrý Busík

Naše tříčlená osádka modrého Busíka už teď právě sedí pod Mount Kazbegem venku je zima jako v psírně (zatím se nám však rtuť z elektronického teploměru dýcháním vyhnat výše spíše podařilo). Připojeni na wifi si čteme článek od kolegů a přemýšlíme o tomtéž.
Když jsme oba najeli na kruhák a jeden busík sjel o odbočku dřív a kolečka se mu začala točit jiným směrem než tomu našemu, začlo nám docházet, že jedna kapitola našeho společného výletu je tak nějak až dojemně u konce. Máme totiž víc času než druhá posádka, která bude od 1. listopadu na dva týdny účastna expedice do turecké jeskyně Altinbesik, kde se zase setkáme. Arménie a cesta přes Turecko je nám tedy souzena zvlášť.
Cestou do hor (kudyma už jsme jednou společně jeli opačným, směrem) jsme si několikrát vzpoměli jaká to byla s druhým busíkem legranda :-)
Až tehdy nám pomalu dochází jak je to super, když jeden zapadne do bahna, zvednout vysílačku a říct “to je prdel.. :-) potřebuju pomoct :-)” Teď to najednou nejde a hned se jede jinak. Změna je ale život a tak se vrháme do dobrodružství osamotě… a … máme se alespoň na co a na koho těšit.. :-)
Přespáváme na tom samém místě jako jsme před dvěma dny obědvali, k ránu je skutečně docela zima, příště si asi raději zapnu spacák :-)
Vyrážíme až odpoledne a sjíždíme bahnitou lehce offroadovou cestu zpátky na hlavní co vede do Kazbegu… Je to pěkná silnice a busík občas uhání až 80tkou… Cestou rychlonávštěva pevnosti Ananuri - mno pěkná (skvělá vež), hlavně se dala pěkně prolízt bez hlídače a místo výběrčí vztupného vybírala drobáky žebračka zasednutá ve vchodu aby jí nikdo nemohl minout…
Jedeme dál a bílé špičky kazbeckých kor se rychle přibližují… když jsme nahoře asi ve 2300 m.n.m. jediné co není zasněžené je nově opravená silnice a GPSka ukazuje ještě 20 km. Prohlašuju, že jestli pojedeme tímhle stylem ještě tak daleko budeme určitě vejš než Mont Everest, což se mi moc nezdá..
Nakonec silnička opravdu našla cestu opět do údolí do městečka Stepantsminda přímo pod Králem Kazbegem na jehož úpatí se zítra chystáme s foťákem vyběhnout, než nám umrznou prstíky… Teď vychutnávám pivo Kazbeg, má říz, ale moc sladké.. kdepak… 
 
Jo a ještě sem chtěl říct, že je vtipný, jak spíme asi 15 km od ruskejch hranic, že tady kousek od nás stojejej asi troje Gruzínský policajti a zastavujou (především rusáky) a kontrolujou, asi se tady celkem pašuje, to dosvědčuje i to že jsme tu byli asi 15 minut, když se při přeparkovávání Máji někdo ptal jestli náhodou nejedeme do Ruska a jestli bychom ho když tak nevzali :-)
 
Simba
 
 
 

 


Mája

Sojka - Marijánka

Kuba

Simba

Sherpa