V Gruzii na vodu

13.-15.10.2014 - V Gruzii na vodu

Jak jsme si večer ustlali, tak jsme se ráno probudili. Na krásné louce za letištěm v Mestii. Moc se nám z louky obklopené vysokými horami nechtělo, tak planujeme cestu až do odpoledne :-). Nakonec se rozhodujeme pro delší cestu zpět údolím. Malinká off-road vložka by nám nevadila, ale 100km pres hory nám připadá na odpoledne trochu moc. Faktu, že v mapě píšou u cesty 4x4track nekladme velkou váhu. Cesta dolu je opravdu dolu 100km z kopce do Zugdidi. Vyhybame se žlutým cestám a po dvou policejních kontrolách se parkujeme na břehu přehrady cca 20 km od plánovaného výstupu z řeky Rioni.
 
 
Ráno není v našem případě tak přesný termín, ale pro jednoduchost ráno vyrazime obhlednout řeku a dojizdime az nad městečko Oni. Pár kilometrů před Oni jsme nechali jedno auto u řeky a vydali se na ledovcovou říčku. Vody je málo, občas drhneme a je pekelne studená. Asi po 200 metrech zastavujeme a prohlizime perejku (20 metru široká řeka teče 4 metrovým korytem). Je tam pul metrový jazyk mezi skálou vpravo a nehezkym sutrem s válečkem vlevo. Raději se jistime s hazeckou v ruce, ale je to pohoda, levou zadní (Sherpa) s prstemv nose (zbytek výpravy). Pak už je to pohodova vodička. Vlny tak pul metru, a zastavujeme jen tak asi každých 400 metrů. Obnasime jen pilíř silničního mostu v Oni (žene na něj celá řeka a koukaji z něj ocelové tyče). Trochu nás to mrzí, raději obnest, než vyndat prst z nosu. Pak už jen vlny a kameny a busik na břehu. Hlídají nám ho krávy, tak jim Sherpa děkuje hlasitým stekanim. Jen se se Simbou prevlekame a bereme si na těch par kilometrů doklady (malem zapominame klíče od Simbova busika) a nechavame holky, psa a krávy u řeky. V Oni za mostem si užíváme další výbornou policejní kontrolu, ještě že máme ty doklady. Kontrolují i ridicaky ( sice nevědí co znamenají kategorie A,B, a hlavně BE), ale když říkáme ze je to OK na nase auta, tak nám ještě dávají svoje telefonní číslo a s troubenim se s námi loučí. Stejně si myslím, že je nejvíce udivuji postele v autě.
 
Kupujeme ještě nějaké dobroty a hlavně pivo a burty. Pivo už máme samo sebou vyzkousene, tak jdeme na jistotu. S burtama je to horší, tak bereme ty jediné co mají. Oheň a pivo super, burty takové homogenní, růžové, ale velké a s českou hortici poživatelné.
 
 
Ráno je tak složité, že na vodu vyrazime dlouho po poledni. Vezeme tedy auto jen asi 2km k mostu, kde chceme vystoupit a vyrazit ještě prozkoumat Kutaisi.
 
 
Na naší cestě nemůže jít nic podle plánu. Voda naprosto super, jen jedno místo obnasime. Zato u mostu nás čeká záchrana síťky na loveni ryb, o kterou nechce prijit asi 60 lety gruzinec. Nakonec se nám to podařilo a odměnou nám bylo pozvání k rybarovi domů. Chlapík byl moc sikovnej řezbář a malíř a taky sochař. Jeho žena zas výborná kuchařka. Bylo to krásné setkání s realitou gruzínského života. Pán sám postavil dům, kterému musel po válce (v roce 2006) ubourat horní patro. Mají 2 krávy, slepice, králíky, včely a políčko a vystačí jim to na přípravu výborné hostiny. Nakonec jsme museli téměř utéci, protože na stole porad něco přibývalo.
 
 
Z prohlídky Kutaisi už toho moc není, vlastně jen návštěva restaurace s WiFi.
 
Tam měníme plán a jedeme hledat kostel na skále. Prší, je mlha a tma a ne a ne najít místo na spaní. Až Simba vyjíždí na pahorek, odkud při čištění zubů můžeme pozorovat asi 2 kilometry vzdálený, nádherně nasviceny kostel na skále. Je asi půl druhé v noci, tak jdeme raději spát.
 
 
Sojka

16.10.2014 - Takovej pěknej Čtvrtek

Takže, většinou píšou ostatní, jde jim to líp a navíc mezi tím co píšou, já musím vybírat a upravovat fotky abychom je mohli nahrát na web. Dneska to ale vyšlo dokonce tak, že spíme na wifi, takže mám na to čas a můžu to teda taky zkusit :-)
 
Ráno jsme se probudili na takovém travnatém kopečku, kde nás už od brzkých ranních hodin chodili nenápadně okukovat místní. Ještěže holky zvládly před cestou ušít ty záclonky i na přední okna, jinak bychom byli jako v zoologický. A Sherpa k tomu jakýkoli venkovní pohyb náruživě komentoval štěkotem...
 
Chvíli po 10 jsme však skutečně plánovaně vyrazili ke skalní věži (Katschki pillar) na které je kostelík a nedá se tam jinak dostat než pomocí železného žebříku... Když jsme tam ale dorazili, zjistili jsme, že se tam nedá dostat ani po něm, protože je zamčenej a nikdo v okolí nebyl ochotný nám ho odemknout, no co, tak jsme se pokochali alespoň z venčí... My s Kubou jsme obdivovali hlavně vnější elektroinstalaci a zavěšení zvonice na kolejnici, v neposlední řadě pak kladku dopravující věci ze spodu nahoru ke kostelíku. :-)
 
 
Pak přední kola našich busíků zamířila k hornickému městečku jménem Chiatura. Hned při vjezdu do městečka jsme horlivě ve vysílačkách komentovali krásu oprýskaných paneláků, kopcovitost terénu a všudypřítomnou strusku. Pro místní jsme byli dobrou atrakcí. Myslím, že stejně jako jinde v Gruizii nikdo z nich nikdy neviděl člověka s dredama, kterej navíc vede psa na vodítku. No nic na to jsme si už zvykli...
 
 
Sháněli jsme se po skalním městečku, které jsme viděli na fotkách na Googlu, ale nemohli jsme se na něj doptat, tak jsme alespoň vyjeli jednou z mnoha lanovek nahoru na skály obklopující město. To se ukázalo jako velmi dobrý tah. Za prvé takovou lanovkou jsme ještě nikdo nikdy nejeli, za druhý byla zadarmo, za třetí je to úžasnej dopravní prostředek pro místňáky který bydlej v příkrých stráních a do centra jezděj nakoupit právě touhle lanovkou a za čtvrtý jsme nahoře na kopci natrefili na rodinku čechů na dovolený :-) (no už z dálky nám bylo jasný, že nikdo jinej než češi to nebude :-)
 
No prostě jsme fakt nelitovali, že jsme na cestě do Tbilisi udělali ještě odpočku sem, stálo to zato.. mě to připomínalo takovýto městečko trpaslíků z pána prstenů jak oni si tam kutaj tu rudu a stavěj si tam různý ty mostečky a lanovčičky a vagonky a další vychutávky..
 
Dalším cílem byl skalní klášter - Mgvimevi, kterej jsme znali z pohlednic, GPS-ka nás však zavedla na nějaký oraniště za městečkem, kde klášter sice nebyl ale zato tam byli pořádně vyježděný koleje od bagrů a traktorů, takže jsme si s Kubou v modrym životě zase mohli vybarvit políčko "lehké ofród".
 
 
Po cestě zpátky jsme natrefili na skupinku týpků (tohle oslovení řekl bych skutečně přesně sedí :-), který, nejen že věděli kde klášter je, ale taky nás hned horlivě zvali k nim domů na víno, chleba, papriky, zelí a marihuanu... Nakonec jsme uspořádali menší pouliční picknick, s Gruzíncema si vyměnili facebooky a vyfotili se... (jeden s takovejch těch hodně příjemnejch cestovatelskejch zážitků, který jsou takový neviný a přitom člověka moc potěšej).
 
 
Bohužel otevření kláštera jsme prošvihli o 10 minut, takže se skórem 2 zavřený náboženský budovy za jeden den jsme se posilněni rozhodli posunout někam dál smrem k Tbilisi. Teď sedíme v busíkách na mega-giga-betonový benzínce, kde je pěkně rychlá wifi a kde parkování na 12 hodin stálo 5 Lari (cca 60kč) takže pohodička... :-) tak se mějte dobrou noc :-)
 
Simba

17.10.2014 - Pátek

Po návštěvě Chiatury jsme zamířili do skoro nedostupných hor na severovýchodě - Tusheti. Užili jsme si kousíček jediné gruzínské dálnice na Tbilisi a na noc zakotvili na monstrózní benzínce, areálu s mnoha obchody a restauracemi, záchodem a hlavně wifi, kvůli níž jsme tam zůstali. Měli jsme dojem, že když už tu kousek dálnice mají, vše je v okázalém duchu “my na to máme”. Sice půlka záchodů byla zavřená, ohromné parkoviště a baráky zely prázdnotou, ale to už je kapitola jiná… Je pravda, že to trochu vyvažoval fakt, že na té jediné otevřené kabince byl na prkýnku automatický igelit pod zadek, co se po zmáčkutí tlačítka odvinul k novému použití a člověk v klidu mohl usednout… ;) Spaní tam bylo skvělé, zvláště kvůli tureckému kamioňákovi, který celou noc měl puštěný chlaďák - lahoda.
 
Po vyčerpávající noci jsme strávili celý den přesunem do zmíněného Tusheti. Objížďka přes Tbilisi se nám nelíbila a tak jsme si užili parádní stokilometrovej ofród, na kterém jsme zastavili na pěkném místě na kafe (kde jsme o pár dní později i spali). Tady v Gruzii má člověk prostě neodbytnej pocit, že mu stavěj silnici za jízdy přímo pod nohama, každou chvíli člověk potká nějakej bagr, nebo válec, nebo alespoň obří starej náklaďák, kterej staví cestu…
 
 
Do Tusheti vede cesta pro čtyřkolky, průjezdná jen do začátku října, i tak jsme to chtěli zkusit a tak jsme stoupali a stoupali, ale tma padala, vrcholky byly úplně skryté v bouřkových mracích a hlavně intenzita nekonečných ovčích stád putujících s bači na zimu z hor do údolí se neúnosně stupňovala… a tak jsme si užívali ten pocit, že jsme součástí velké přírodní proměny, která ovlivňuje zvyky a životy místních, a po pár kilometrech to otočili a usnuli blaženým spánkem v podhůří.
 

18.-19.10.2014 - Znovu na vodu

Když jsme se ráno probudili pod horami, zhodnotili jsme, že se nahoře vážně žení všichni čerti a že už se tady počasí fakt přehouplo do zimy. V horách už by nás nic pěkného nečekalo (pokud bychom se tam vůbec dostali), a tak jsme zvolili další vodní legraci a přejeli do vedlejšího údolí na řeku Alazani. Překvapila nás ryze muslimská vesnička vprostřed křesťanské Gruzie, kde na nás místní nekoukali moc dobře a celkově nám tu krom vody nebylo nic moc. Řeka ale vypadala příjemně a pro první den jsme zvolili její lehčí dvojkovou část štěrkovištěm, která nás potěšila svou pohodovostí, kdy ale netrácela na rychlosti a těšila nás pěknými vlnami. Proto jsme tedy po přespání v kopečkách zamířili trošku výše proti proudu, nasedli pod elektrárnou a nechali se trošku potrápit spadlým stromem, kameny, peřejkami a malými zákruty ve skalách, abychom pak navázali na včerejší úsek a přibližně v jeho půlce vtsedli. Moc se nám to ale líbilo, myslím, že obtížnost pro nás v Gruzii tak akorát :-) Zatím všechny řeky tady jsou ledovcové a tak jsme v tomhle období míjeli spíš vyschlá široká koryta. I tak ale mají pořádnou rychlost - i v úsecích, kde je vody po kolena, má občas člověk co dělat. Na jaře to teda musí bejt hukot! :-) Pak už jsme jen poobědvali, někteří vyprali a společně zamířili na neskutečně skvělé sušenky, prodávané na váhu (všude v Gruzii!!) do Akhmety, kde se naše cesty na nějakou dobu rozdělily.

Mája


Mája

Sojka - Marijánka

Kuba

Simba

Sherpa