Velká příhoda modrého Busíka

1. 11. 2014 Sobota

Po včerejším vyčerpávajícím maratonu ke gruzínským hranicím jsme se tedy vzbudili kousek od skalního města Vardzia.Sice pršelo, ale i tak jsme si návštěvu Vardzie moc užili. Monstrózní skalní městečko s mnoha a mnoha komůrkami a tunýlky, kostelem s freskami... Leckde ještě bydlí mniši. Byli jsme okouzleni. Sotva jsme sešli dolů potkali jsme Čechy Anču a Petra, kteří vyrazili na roční cestu kolem světa (zcesty.cancak.net) jen s baťohem. Zastihli jsme je po 2 měsících cestování, dále míří do Íránu a pak až do Austrálie a na Nový Zéland. Odvezli jsme je do Akhalciche a drobné setkání se nakonec protáhlo až do noci v místní hospodě, kde nás Gruzínci slavící narozeniny zvali na domácí víno a vysvětlovali nám tradiční zvyklosti při takové oslavě. Pak už to ale bylo až moc dlouhé a opilé a tak jsme raději vyklidili pole a ujeli jim do parčíku naproti pevnosti, tam ještě popili čaj a pozdě v noci šli spát – jedni v busíku, druzí ve stanu.
 

2. 11. 2014 Neděle

Společně jsme strávili ještě ráno a pak se naše cesty rozdělily. Anča s Petrem mířili do Tbilisi a my na hranice s Tureckem. Přechod u Vale doporučujeme, byl oproti tomu na západě strašně pohodovej a vše šlo hladce. Pak jsme se zase prodírali skrz hory na turecké straně, až nás zastihla vánice. Cesta šla hodně pomalu, neustále jsme museli nahoru a dolů a do toho sníh... Užili jsme si nádherného skalnatého údolí směrem k městu Erzurum a pak už pádili po rovné dálnici dál. V Askale jsme si (naštěstí) dali kebab no... a pak už to bylo horší a tady začíná Velká busíková příhoda. 10km za Askale ve tmě, v kopci, na dálnici busík udělal párkrát bum a škyt, zpomalil a pak už nejel vůbec. Na krajnici jsme se snažili lokalizovat problém (i s Honzou t.č. v Albánii na telefonu), ale nevedlo se. Ještě se nám podařilo nastartovat a drobnými úskoky se dostat na štěrkové „odpočívadlo“ o 50 metrů dál. Byl už večer a tak jsme se rozhodli jít spát a vše řešit a ráno. Jenže ouha – v noci bylo víc  než -8°C, ale přestáli jsme to vcelku v pohodě – chvála našim teplým vrstvám a spacákům :)
 

3. 11. 2014 Pondělí

Ráno busík už ani nevzdechl, tak jsme začali vysílat SOS signály na všechny strany, které nám byly schopny pomoci – ty ostatní, především rodinné jsme vynechali, abychom zbytečně nevyvolávali strachy :) Po několika telefonátech nás zachránilo povinné ručení od Uniqy – mají skvělou asistenční službu a kryjí náklady na odtah do nejbližšího servisu (do výše 150€, což jsme využili), zařídili nám asistenci v Turecku, obě strany (česká i turecká) nás pořád telefonicky kontrolovaly a brzy od nich přijel odtah, který nás odvezl zpět 70 km do Erzurumu – 1300 km od Sojky a Kuby. Ještě se mu cestou na autě rozbila hydraulika, takže jsme museli opravit ještě dvě jiná auta než nás dovezli k servisu. V prvním rovnou řekli, že takhle starý auta opravovat neumějí, tak nás (bohužel) odvezli 10km od města do oficiálního servisu Volkswagen, kde naštěstí jedna slečna uměla trochu anglicky. Skleněný peklo s arogantníma servisákama. Čekali jsme až do odpoledne než se na to koukli. Pak si vzali busíka do parády a my šlapali vedle výpadovky se Sherpou k Shellce, kde se nad náma slitovali a vzali nás dovnitř do jejich kumbálku, abychom se zahřáli a dali nám čaj. Se Sherpou byl problém – nikam nesměl a do hotelu už vůbec. Erzurum je 1900 m.n.m. = přes den -6°C a v noci – 10°C. A my byli oba dost nachlazený. Prostě několik věcí dohromady, který dělaly tu situaci dost nepříjemnou. Naše budoucnost byla dost nejistá. Když jsme se o dvě hodiny později doklopýtali zpět k VW servisu, čekal na nás lísteček, že je motor mrtev (prý druhý válec), máme nechat busíka celníkům a domů letět, oprava by prý stála 10 milionů lir. Sherpa domů letět nemohl a my busíka tady nechat nechtěli. Tak jsme pořád tlačili na opravu – přeci by mohli vyměnit motor. Konečně jsme se pochopili a oni nám sdělili, že to ale oni přece nedělají. Tak jsme z nich vytlačili kontakt na opravárenskou dílnu (sanayi) a dokonce nám i slečna sehnala jejich odtahovku. Jenže jsme si moc nerozuměli, kdy pro nás přijedou. My mysleli, že zítra a ona myslela, že dnes. Po dvou hodinách nejistoty venku v busíku fakt asi v 8 večer přijel týpek s valníkem a odvezl nás z průmyslový zóny u dálnice do města do celý čtvrti opraven – to byla první úleva. Jenže: nikdo tu neuměl ani slovo jinak než turecky. Nějak jsme se ale pochopili a nechali nás dokonce přespat v maličkatý kancelářičce odtahovky s kamnama. Sice nás tam hostil její majitel tak dlouho až jsme museli předstírat spánek, než konečně v 11 večer vypadl, ale bylo to jediný řešení se psem – spal venku v autě.
 

4. 11. 2014 Úterý

Ráno dorazili „mistři“, který byli vážně od řemesla a my se cítili o dost líp, že u toho jsou odborníci a ne nějací namyšlenci ze servisu VW. Stále nás ohřívali u kamen a pak Máju odvezl jeden z nich k sobě domů, kde ji nechal se svou ženou, neteří a ročním dítětem – sice dítě trošku pokašlala, ale prý to nevadilo, neb bylo taky nemocné. Ženské se o Máju postaraly, daly jí čaj a uložily ji ke spánku :) Zajímavej zážitek – ke dveřím přišla manželka otevřít v kabátu a šátku na hlavě, ale sotva se dveře zaklaply už stála jen v teplácích a rozcuchaná – ženské mezi sebou a doma jsou v pohodě. Cítila jsem ale, že je to vlastně pěkný, muž se o ní hezky stará a vše zajistí a šátek je pro ni spíš ochranou než čím jiným. Pak jsme s google translatorem řešily neřešitelnou situaci se psem a hotelem (později jsme se dozvěděli, že Erzurum je hodně konzervativní město a všichni ostatní Turci na místní lidi koukají jako na podivíny). Mezitím se chlapi vrtali v motoru a starali se i o Simbu a jeho žaludek :) Hlavní mistr měl modrej plášť a s rozvahou prohlížel postupně celý motor. Mezitím zvládl opravit šest jinejch aut. Všude pobíhalo spousta lidí, všichni ze všech opraven si navzájem radili, půjčovali si nářadí a díly, než došli ke své opravně, ohřáli se u kamen v pěti dalších po cestě... Odpoledne pro nás přijeli, že to snad opravit půjde, ale až zítra a že nás odvezou do hotelu, Sherpa zůstane v autě v dílně na druhé straně města. Slíbili, že večer se pro nás ještě otočí tam a zpět, abychom ho mohli vyvenčit... Nakonec ale když pro nás večer přijeli byl už busík živý! V origo servisu prostě byli amatéři, žádnej propálenej válec, ale kámen nám udělal díry v rozvodovym řemenu, kterej o zub přeskočil a celej motor se tak rozhodil. Hurá! Oprava nás nakonec i s odtahem stála 180€ (plus 150€, který zaplatila Uniqa za první dva odtahy). Konec dobrý všechno dobré – ale ty chvíle předtím... Už jsme vymýšleli, jak pro nás i auto někdo přijede z ČR nebo nějak pošlem auto nákladní dopravou a pojedem s šedym busíkem atd., ale vše tak kolem 50000Kč. Chcípáci jsme tedy přespali v hotelu a Sherpa už spal před ním v busíku, protože busík už byl zdráv a mohl sem dojet :) Ohlásili jsme ale, že už jedem zpátky do Čech – měli jsme toho dost...
 

5. 11. 2014 Středa

Naše rozhodnutí jsme přehodnotili a vyrazili za Sojkou a Kubou :) Prostě v hotelu bylo hezky, poprvé jsme si i dali teplou sprchu a domů se nám ještě nechtělo. Po cestě jsme ale ještě poděkovali týpkům na Shellce a slečně ve VW jsme dovezli čokoládu (čímž jsme i tak trošku dali najevo, že v sanayi jsou lepší než oni :)) )– bylo to moc dojemný a všechny SMSky od kamarádů ještě dojemnější :) Za den jsme ujeli 700km do Kapadokye, kde jsme konečně dohnali teplo a spali v polích.

6. 11. 2014 Čtvrtek

Od rána jsme si užívali tepla, sluníčka a krajiny jak z jiného světa v Kapadokyi. Obří skalní komíny a pyje, pekelný zuby, všecko jinak barevné, každé údolí jiné, hranaté, ostré i oblé tvary a rozličné materiály útvarů... vše na jednom místě. Pak ještě čtyři patra podzemního města Kaymakli. Byli jsme okouzlení. Dalo by se tu strávit týden a nechat se ohromovat místními úkazy – my se ale těšili za našimi kamarády z druhého busíku, t.č. na česko-turecké expedici do jeskyně Altinbesik. Kapadokyi jsme tedy do sebe instantně nasáli a pádili dalších 450km k jeskyni. Před desátou večer jsme už byli prakticky u nich, když nás zastavila zamčená závora – jak na potvoru. Museli jsme se vzdát a přespat pár kilometrů od nich u vesnice Urunlu.
 
 
Mája
 
 
 

Mája

Sojka - Marijánka

Kuba

Simba

Sherpa